30 let za zlatnickým stolem: Co život a řemeslo naučily Janu Salabovou

Začátky v devadesátých letech nepřipomínaly uhlazený byznys plán, ale spíše tvrdohlavou cestu za vlastním snem. Z malé domácí dílny se Jana Salabová vypracovala k modernímu rodinnému zlatnictví s pobočkou v Praze. Co považuje za své největší profesní i životní lekce?

Začátky v devadesátých letech musely být pro obor divoké. Jak na tu dobu vzpomínáte?

„V devatenácti letech jsem za komunistů odmítla jít k pásu do fabriky a raději šla studovat „peďák“. Začátky podnikání pak nebyly o naleštěném butiku. První dílnu jsem měla v jedné místnosti v našem domě na vesnici a zákazníci za mnou chodili z nedalekého Ústí nad Orlicí i čtyři kilometry pěšky. Byla v tom prostě obrovská touha tvořit.

Abychom pořídili první stroje, museli jsme zastavit dva domy. Rodiče nespali hrůzou, ale já šla jako mezek hlavou do zdi. Ani na vteřinu jsem nezapochybovala, že by to nevyšlo."

Utkvěla vám v paměti ze začátku podnikání nějaká obzvláště zajímavá situace?

„Když jsme chtěli stavět dílnu s obchodem, banky úvěr z bezpečnostních důvodů odmítaly. Jela jsem tehdy škemrat s místním ředitelem banky až na pražské ústředí. Zbytečně. A pak mi jeden naprosto běžný klient, kterému jsem zrovna opravovala šperk, vyjednal úvěr se šestiletou splatností během pár dnů. Pracoval totiž ve spořitelně.

Je fascinující sledovat, že když děláte věci poctivě, pomoc přijde z úplně nečekaných míst."

S jakou vizí jste tehdy zlatnictví zakládala?

„Chtěla jsem dělat vlastní autorské kolekce, takzvaně do šuplíku. Časem jsem ale zjistila, že to vlastně vůbec nedělám. Tvořit jen tak podle vlastní představy byl pro mě tehdy luxus, ale musela jsem se primárně uživit. Začala jsem proto dělat šperky striktně podle přání zákazníků. 

S odstupem času ale vidím, že právě nutnost naslouchat klientovi se stala naší největší přidanou hodnotou."

Za třicet let se zlatnictví muselo technologicky ohromně posunout. Co byl pro vás největší zlom?

„Když mi na veletrhu v Mnichově došlo, že tajemství precizních zahraničních šperků tkví ve 3D modelování. Byla to vlastně náhoda. Za normálních okolností bych na učení 3D programu neměla čas, ale zrovna jsem měla úraz nohy, musela ležet a do toho mi přišel e-mail se zkušební verzí na týden. Kousla jsem se, i když mi bylo padesát a manžel té stotisícové investici zpočátku vůbec nevěřil.

Učit se takový program je jako kdybyste v padesáti začali hrát na housle. Photoshop je proti tomu mateřská školka. Naše rendery pak ale na veletrzích mátly i profesionální fotografy, kteří nechápali tu absolutní ostrost."

Proměnil se nějak samotný vztah Čechů k materiálům a drahým kamenům?

„Obrovsky. Platina za komunistů prakticky neexistovala, tehdejší režim ji zřejmě vnímal jako buržoazní přežitek. Zákazníci mi vyprávěli, že na těch pár dostupných prstýnků se tenkrát stály fronty jako na knížky. Když jsem se v roce 1986 vdávala, můj zásnubní prsten s obyčejným zirkonem stál víc než celá manželova výplata.

Dnes si za průměrný plat koupíte prsten s přírodním diamantem. Trh se navíc plní laboratorními diamanty. Na denní nošení jsou fajn, ale kvůli extrémní energetické náročnosti jejich výroby zůstávám zastánkyní těch přírodních."

Značka Salaba je dnes známou jako prosperující rodinný podnik. Jak taková spolupráce funguje v praxi?

„Když s manželem pracujete čtyřiadvacet hodin denně, je to křest ohněm. Občas mě psychicky zachránilo, že jsem mohla vypadnout učit na uměleckou školu. 

Byla i doba, kdy jsem se po večerech trápila plněním e-shopu novými produkty, zatímco mi manžel vyčítal, že u počítače jen zbytečně vysedávám a firmu beztak jen dotujeme."

„Ani pro něj to ale nebylo jednoduché. Byl vystudovaný strojař, měl dobrou práci a stabilní zázemí. Přesto se rozhodl toho všeho vzdát. I on do rodinného podniku vložil kus svého života, jistoty i vlastních plánů.

Upřímně, byla jsem na pokraji absolutní frustrace a chtěla to vzdát. Přesně v té chvíli do toho ale vstoupila dcera Klára. Vzala si na starost e-shop a sociální sítě a značku v podstatě zachránila."